ZAMĚŘOVÁNÍ RONJI – I. DÍL

Včera večer jsem strĂĄvil večer u FoToma. SlĂ­bil jsem mu totiĹž v tĂ˝dnu, Ĺže mu pomĹŻĹžu zaměřit a zaostřit ronju u něj na balkĂłně. Ondra Tesař jĂ­ tam uĹž přidělal někdy ve čtvrtek a teď jde o to doĹĄtelovat poslednĂ­ch pĂĄr stupňů, aby světlo ĹĄlo Ăşplně přesně tam kam mĂĄ – totiĹž z čočky vysĂ­lače do čočky přijĂ­mače.

No a řeknu vĂĄm, vĹŻbec to nebylo nic lehlĂŠho. Vlastně to pořád jeĹĄtě nenĂ­ hotovĂŠ. K FoTomovi jsem přiĹĄel někdy kolem sedmĂŠ večer (to zaměřovĂĄnĂ­ se dĂĄ dělat jen v noci) a asi hodinu nĂĄm trvalo protahovĂĄnĂ­ kabelĂĄĹže do serverovny a pak jeĹĄtě zkompletovĂĄnĂ­ vĹĄeho co přijde do tubusu (třeba sme si připojili voltmetr k přijĂ­mači, kterĂ˝ pak mĂĄ slouĹžit jako měřič signĂĄlu – stejně nakonec ale na něj nepřiĹĄla vĹŻbec řada).

Mezi osmou a devátou jsme začali směřovat. Asi půl hodiny jsme neviděli naprosto nic. Netušili jsme kde by měl být Ondřej (nebo lépe řečeno já to netušil vůbec a FoTom zhruba). Pak nás napadlo, zkusit zaostřit tím, že jsme posunuli vysílač v tubusu tak aby byl trochu blíže čočce. No a najednou se na výtahové šachtě paneláku, který zakrývá skoro celý ten Ondřejův objevil červený flek. Bezva, konečně jsme se měli podle čeho řídit. Nechali jsme si ještě na chvilku rozsvítit Ondřejovu ronju, abychom přesně viděli kam mířit a mohli jsme začít hledat odrazky.

Celé zaměřování vysílače vlastně totiž spočívá v tom, že se snažíte najít svým červeným flekem někde v dálce odrazku, kterou má váš protinastavovač umístěnou někde u té jeho ronji. Problém ale byl, že ta Ondrova odrazka byla zatraceně malá (obzvlášť na těch půl km) a navíc přímo za tou odrazkou bylo jedno pouliční světlo, které děsně zeslabovalo efekt rozsvícené odrazky.

Samotné nasměřování se pak řídí dvěma šrouby (respektive dvěma pro vysílač a dvěma pro přijímač). Mezi šroubem a držákem je pak gumová podložka, která slouží k tomu, aby se s tím dalo manipulovat. Problém je, že když si to nějak nasměřujete jedním šroubem a začnete dotahovat druhý tak se vám to zase okamžitě rozjede. Jediný a hodně zdlouhavý způsob na který jsme přišli je, že střídavě dotahujete oba tak abyste se příliš nedostaly od požadovaného směru a druhým to vždy musíte dorovnat.

Teoreticky to nevypadá tak složitě, ale věřte mi, že v půl jedenácté na štaflích na balkóně v jednom z nejvyšších pater 12 patrového paneláku navíc když teplota je zaručeně pod nulou to rozhodně není žádný med. Navíc jsme měli také problémy nalézt to správné nářadí, takže jsme museli do sklepa pro klíč atd.

Nakonec jsme to vzdali a řekli si Ĺže zĂ­tra je taky den. Ondřej nĂĄm po vysĂ­lače (jeĹĄtě Ĺže jsme je měli – mohli jsme si říct kdy potřebujeme zhasnout a kdy rozsvĂ­tit…) jeĹĄtě řekl 2 dobrĂ˝ zpĹŻsoby jak zaměřit přijĂ­mač. Přeci jen to hledat jen podle sĂ­ly signĂĄlu by to nebylo ono, takĹže se to prej dělĂĄ tak, Ĺže buďto se do tubusu přijĂ­mače na chvĂ­li vysĂ­lač a pak se klasicky hledĂĄ podle odrazky a pak uĹž se jen doladĂ­ zaostřenĂ­ podle voltmetru a nebo se do tubusu přijĂ­mače vloŞí tenounkej prĹŻklepĂĄk a pak se hledĂĄ okamĹžik kdy se na prĹŻklepĂĄku objevĂ­ světlo, nebo jeĹĄtě lĂŠpe nějakĂ˝ světelnĂ˝ bod.

V jedenáct jsme to ale vzdali a pokračovat budeme dnes (i když si nejsem úplně jisný při pohledu ven na to husté sněžení). Snad se počasí do večera umoudří.