ZASE S LUKASEM

Včera večer jsem se zase setkal s Lukášem. Je to dost smutné, že bydlíme kousíček od sebe, ale naposledy jsme se viděli naposledy asi před rokem. Přesto, nebo možná právě proto, ho stále považuji za svého nejlepšího přítele.

Známe se už od první třídy základní školy, ale naše přátelství začalo až někdy okolo jeho odchodu na víceleté soukromé gymnázium.

Tehdy nĂĄs spojovala hra na kytaru a naĹĄe společnĂĄ lĂĄska k muzice ĹĄedesĂĄtĂ˝ch let. Později, to uĹž jsem byl na střednĂ­, naĹĄe společnĂŠ hranĂ­ přerostlo i do roviny literĂĄrnĂ­. VĂ­te na zĂĄkladnĂ­ ĹĄkole, jsem skoro vĹždy měl nějak nejlepĹĄĂ­ sloh (vzpomĂ­nĂĄm si, Ĺže někdy v sedmĂŠ třídě se mi hrozne nepovedl popis, nebo nĂĄvod, nebo něco podobnĂŠho a dostal jsem z toho za 2 a ĹĄĂ­leně sem se za to musel stydět), ale mĹŻĹže za to prĂĄvě LukĂĄĹĄ, kterĂ˝ ve mě literĂĄrnĂ­ střevo Ĺživil počas mĂ˝ch studiĂ­ na střednĂ­ ĹĄkole, kdy jsem dostĂĄval ze slohĹŻ pravidelně čtyřky kuli pravopisnĂ˝m chybĂĄm. Jako bych profesorku Petrunčíkovou slyĹĄel: „No slohově celkem dobrĂŠ, ale Pepo! těch pravopisnĂ˝ch chyb…“

Lukáš tehdy společně s Ondřejem a Vítem a Petrem založili velice alternativní hudebně/literární skupinu Fronta na banán (FnB), která existuje stále a nedaří se jí zrovna špatně.

Nicméně s ostatní kluci tam s námi nebyli, pouze já, Lukáš a má drahá polovička, všichni uvnitř zadní malé místnůstky s probouranou dírou ve zdi k barmanovi, vypelichanými a rozřezanými starými křesly a poškrábanými tvrdými lavicemi, zdmi jako by záměrně nedomalovanými (snad už s tou malířskou štětkou tak vysoko nedosáhli) a konečně plakátem polepeným několika menšími, například RAT >> ART. A tak vznikla báseň, nebo spíše hříčka končící: nasraT/ (na) hrad.

Kromě toho, že jsme probíraly věci čistě klepovité povahy, jako například, že Lukáš se poslední dobou cítí skoro jako Opočenský, vedle svojí nové šestnáctileté známosti, jež je stále panna, jsme se dotkli také sfér mírně filozofických a totiž konkrétně, když mi Lukáš vysvětloval svého nového boha Fleka a já jsem se pustil do tanečků okolo svého boha Soka. V podstatě jsem tím měl na mysli to, že aby něco mohlo existovat, je třeba i protiklad. Obzvláště ve filozofii to je obzvlášť zřejmé, protože bez pochybností by ani sama filozofie neexistovala.

Nejkrásnější na tom bylo to, že právě dnes večer v pořadu Krásný ztráty přesně o tom mluvil pan profesor Kohák. Velice chytře argumentoval tím, že bez diktarury by nikdy neexistovala demokracie.

A Evičku dnes večer hrozně bolela hlavička. Snažil jsem se jí vyléčit s rukou přiloženou na její čelíčko. Strašně moc jsem se soustředil, protože opravdu hrozně trpěla. Nakonec jsem cítil jako by se mi v mozku rozevíral maličký lotosový květ. Možná že to byl leknín. Eví přestala plakat a po chvíli, to když jsem si zrovna představil anděla, Evinka usnula.